Objektifikace*, neboli ponížení člověka na pouhý objekt, je fenomén, kdy u objektifikované osoby dochází k jejímu odlištění, odebrání jejích pocitů, potřeb a kontroly nad sebou samou. Objektifikace, většinou ženského těla, je v naší společnosti normalizovaný stav. Americká spisovatelka a aktivistka Susan Sontag ve své eseji s názvem The Double Standard of Aging rozebírá, jak je ženské stárnutí oproti mužům měřeno dvojím metrem. Muž zraje, žena pouze stárne. Veškeré atributy, vlastnosti a tělesná změna, kterou ženy s přibývajícím věkem procházejí, jsou něco nepřijatelného. Tato skutečnost z nich činí objekt. Sontag tuto esej napsala v roce 1972. Píše se rok 2023 a můžeme si položit otázku, co všechno, a zda vůbec něco, se změnilo.
Výstava Žena objektem otevírá diskuzi na toto téma. Zastoupeno je celkem 7 umělkyň, které na 11 dílech vzájemně vedou dialog. Díla vznikala nezávisle na sobě, na jiných místech, za jiných podmínek, jinou technikou. Přesto se každé z nich dotýká stejného tématu. Ženy zažívají objektifikaci již od útlého věku, je to zkušenost, se kterou se každá v menší či větší míře během života setkala. Ať už formou bodyshamingu, catcallingu, nedobrovolné sexualizace, toxických vztahů, ageismu nebo násilí. Tato výstava reaguje na všechny její formy. Díla se dotýkají buď jednoho nebo více podob objektifikace a odkrývají její každodenní přítomnost v našich životech. Umělkyně ve svých dílech ale také oslavují ženství, jeho mnohovrstevnatost, křehkou sílu. Jako celek tvoří pomyslný manifest za to, převzít zpět kontrolu nad svým tělem. Výstava není sebelítostivou zpovědí umělkyň, ale svědectvím o současné ženské tvorbě, jež vzniká ve společnosti, která stále měří ženy dvojím metrem.
Díla byla instalována tak, aby spolu konverzovala jak tematicky, významově, tak esteticky. Sesterství, pospolitost, sebevědomí a nezávislost na sebe reagují v diptychu fotografií s malbou. Úderná a bojová, ale i klidná abstrakce se střetává s figurou poznamenanou toxickým vztahem, která v sobě znovu objevila respekt. Zdánlivě hravý vyšitý obraz na průhledném podkladu proti sobě staví nevinnost a sexualizaci, naproti tomu šitá figura v sametu přebírá vládu nad svým tělem. Něžnost je zabalená v linorytu. Jemný akvarel odhaluje temnější stránku mateřství. Díla vyprávějí osobní události, které se potkávají s prožitky všech žen. Každé z nich má v sobě skrytou sílu v jiné podobě. Výstava vyzývá diváky k zamyšlení, jakých všech sfér života žen se objektifikace dotýká.
„Women should allow their faces to show the lives they have lived. Women should tell the truth.” – Susan Sontag
*V českém jazyce je používán nesprávný výraz „objektivizace”, což ale znamená dívat se na něco objektivně, s odstupem, nezávisle. Naproti tomu objektifikace je proces, kdy je na jinou žijící bytost nahlíženo jako na objekt.
Objectification, or the reduction of a person to a mere object, is a phenomenon in which the objectified individual is separated from their feelings, needs, and control over themselves. Objectification, mainly of the female body, is normalised in our society. In her essay titled “The Double Standard of Aging,” American writer and activist Susan Sontag analyses how a double standard measures women’s aging compared to men. A man matures, while a woman simply ages. All the attributes, qualities, and bodily changes women undergo with age are deemed unacceptable. This fact turns them into objects. Sontag wrote this essay in 1972; it is now 2023, and we can question what, if anything, has changed.
The exhibition “WO(bject)MAN” opens a discussion on this topic. It features seven female artists who engage in a dialogue through 11 different art pieces. These works were created independently, in different places, under different conditions, and using different techniques. Nevertheless, each of them touches upon the same topic. Women experience objectification from a young age, and it is an experience that every woman encounters to a greater or lesser extent in her lifetime. Whether in the form of body shaming, catcalling, involuntary sexualisation, toxic relationships, ageism, or rape. This exhibition responds to all its forms. The works address either one or multiple forms of objectification and reveal its everyday presence in our lives. The artists also celebrate femininity, its multifaceted nature, and its fragile strength in their works. Together, they create a manifesto for reclaiming control over one’s own body. The exhibition is not a self-pitying confession of the artists but a testament to contemporary female art that emerges in a society that still measures women by a double standard.
The artworks were installed to engage in thematic, semantic, and aesthetic conversations with each other. Sisterhood, community, self-confidence, and independence react in the diptych of photographs with painting. Powerful and combative, yet serene abstraction clashes with a figure marked by a toxic relationship, which has rediscovered respect within itself. Seemingly playful embroidered image on a transparent background juxtaposes innocence and sexualization, while the stitched figure in velvet takes control of its own body. Tenderness is enveloped in linocut. A delicate watercolor reveals the darker side of motherhood. The artworks narrate personal events that intersect with the universal experiences of all women. Each of them holds hidden strength in a different form. The exhibition invites viewers to contemplate the various spheres of women’s lives that objectification touches upon.
“Women should allow their faces to show the lives they have lived. Women should tell the truth.” – Susan Sontag
Lenka Chánová (*1985) je malířkou a absolventkou grafiky na AVU. Část studia strávila také v Tchaj-pej a nyní žije v Toskánsku. Její tvorba tematizuje lidské figury a jejich tělesnost. Anonymita jejich tváří dodává symboliku a dovoluje divákům vžít se do nových rolí. Lenka se z pravidla dotýká témat ženství v různých polohách a životních situacích, jako je například mateřství či poruchy příjmu potravy. Právě na téma PPP ilustrovala také knihu Martiny Lupínkové „Toho dna se dotýkám už málo“, ve které se inspirovala reálnými příběhy. V minulosti vystavovala například v Nové galerii nebo v galerii Industra.
Julie Kopová (*1995) je malířkou a absolventkou malby na AVU. Ve svém studiu pokračuje, nadchla se totiž pro filozofii, které se nyní věnuje na Univerzitě Karlově. Filozofie, stejně jako poezie a hudba, se staly zásadními zdroji inspirace pro její uměleckou tvorbu. Juliina expresivní abstraktní malba pracuje s niterními pocity a rafinovaně vybranými barvami. Ke každému obrazu přistupuje jako k vizuální metafoře s otevřeným prostorem pro interpretaci. Svou první sólovou výstavu s názvem „Hybrid Landscapes” představila minulý rok v GASK v Kutné Hoře, vystavovala také v Galerii Kvalitář nebo v Galerii Pragovka.
Wlasta Laura (*1994) je fotografkou, vizuální umělkyní a absolventkou tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Její fotografie představují ženský pohled na svět – „fotografie, které by žádný muž vyfotit nedokázal“. Wlasta si hraje se skrytou symbolikou, metaforami a příběhy. Její estetika pojí evropskou a blízkovýchodní kulturu, včetně erotických konotací ukrytých v moravských tradicích a krojích. Zároveň se na fotografiích setkává dívčí věk a ženství, s jehož intimitou a sílou Wlastu baví pracovat. V minulosti vystavovala v galeriích v Izraeli i České republice. Její snímky se objevily také v časopise Vogue.
Lucie Rosická (*1998) je malířkou, textilní výtvarnicí a studentkou malby na AVU. Byla na rezidencích v Turíně a v New Yorku. Ve své tvorbě spojuje tradiční řemeslnou práci s látkou, kterou se naučila od své maminky a babičky, s klasickou figurativní malbou. Její látkové obrazy představují všední a intimní momenty v životě moderní ženy. Baví jí kombinovat luxusní materiály s těmi, které pochází ze second-handů. Minulý rok byla součástí skupinové výstavy „Stop History” na festivalu umění Warsaw OFF Art ve Varšavě a letos vystavovala taky v Operu či galerii The Design.
Marie Štumpfová (*1984) je ilustrátorkou a absolventkou ilustrace a grafiky na UMPRUM. Jeden semestr strávila také na stáži na AVU v Ateliéru Grafika II u Vladimíra Kokolii. Ve své poslední tvorbě pracuje s ženským tělem, které vykresluje v různých polohách. Skrze kresbu zkoumá a zpřítomňuje jeho krásu, něžnost a intimitu všedních momentů. Typicky si hraje s poetikou, ženskostí a minimalismem. Marie ráda tvoří s přesahem do jiných oborů. Do její tvorby se tak například propisuje i její záliba v módě a experiment s kombinováním různých materiálů. V minulosti se věnovala také umělecké tvorbě pro děti a ilustrovala několik knih.
Antonie Zichová (*1998) je studentkou malby na UMPRUM. Jeden semestr strávila také v Peru. Ve své tvorbě inklinuje k ilustrativní malbě, s barevnou živostí a neustále se přetvářejícími se tématy. Opakujícím se motivem jsou postavy různého formátu prostupující prostředím obrazu, které se potýkají s bizarními i každodenními situacemi. Nadsázka se sexuálním podtextem je právě to, s čím Antonii baví pracovat a provokovat. Autorka se kromě malby, kresby a ilustrace věnuje také módě, kde aplikuje svou výtvarnou tvorbu.
Dominika Vyskočilová (*1999) je studentkou ateliéru Malba III na AVU. Část svého studia strávila také v Lotyšsku. Věnuje se figurální malbě, která často přerůstá do objektové tvorby a instalací. Ve své současné tvorbě zpracovává témata jako je manipulace, sociální vztahy v digitální dimenzi a psychologický vliv kýče a pokleslé estetiky na pudové vnímání člověka. Její práce je dlouhodobě prostoupena referencemi na estetiku charakteristickou pro nultá léta, která se formovala zejména v prostředí internetu. V minulosti vystavovala také v galerii Pragovka nebo galerii Tabačka. Tento rok představila svoji výstavu „Felt cute might delete later“ v galerii na Miladě.
Lenka Chánová (*1985) je malířkou a absolventkou grafiky na AVU. Část studia strávila také v Tchaj-pej a nyní žije v Toskánsku. Její tvorba tematizuje lidské figury a jejich tělesnost. Anonymita jejich tváří dodává symboliku a dovoluje divákům vžít se do nových rolí. Lenka se z pravidla dotýká témat ženství v různých polohách a životních situacích, jako je například mateřství či poruchy příjmu potravy. Právě na téma PPP ilustrovala také knihu Martiny Lupínkové „Toho dna se dotýkám už málo“, ve které se inspirovala reálnými příběhy. V minulosti vystavovala například v Nové galerii nebo v galerii Industra.
Julie Kopová (*1995) je malířkou a absolventkou malby na AVU. Ve svém studiu pokračuje, nadchla se totiž pro filozofii, které se nyní věnuje na Univerzitě Karlově. Filozofie, stejně jako poezie a hudba, se staly zásadními zdroji inspirace pro její uměleckou tvorbu. Juliina expresivní abstraktní malba pracuje s niterními pocity a rafinovaně vybranými barvami. Ke každému obrazu přistupuje jako k vizuální metafoře s otevřeným prostorem pro interpretaci. Svou první sólovou výstavu s názvem “Hybrid Landscapes” představila minulý rok v GASK v Kutné Hoře, vystavovala také v Galerii Kvalitář nebo v Galerii Pragovka.
Wlasta Laura (*1994) je fotografkou, vizuální umělkyní a absolventkou tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Její fotografie představují ženský pohled na svět – „fotografie, které by žádný muž vyfotit nedokázal“. Wlasta si hraje se skrytou symbolikou, metaforami a příběhy. Její estetika pojí evropskou a blízkovýchodní kulturu, včetně erotických konotací ukrytých v moravských tradicích a krojích. Zároveň se na fotografiích setkává dívčí věk a ženství, s jehož intimitou a sílou Wlastu baví pracovat. V minulosti vystavovala v galeriích v Izraeli i České republice. Její snímky se objevily také v časopise Vogue.
Lucie Rosická (*1998) je malířkou, textilní výtvarnicí a studentkou malby na AVU. Byla na rezidencích v Turíně a v New Yorku. Ve své tvorbě spojuje tradiční řemeslnou práci s látkou, kterou se naučila od své maminky a babičky, s klasickou figurativní malbou. Její látkové obrazy představují všední a intimní momenty v životě moderní ženy. Baví jí kombinovat luxusní materiály s těmi, které pochází ze second-handů. Minulý rok byla součástí skupinové výstavy „Stop History” na festivalu umění Warsaw OFF Art ve Varšavě a letos vystavovala taky v Operu či galerii The Design.
Marie Štumpfová (*1984) je ilustrátorkou a absolventkou ilustrace a grafiky na UMPRUM. Jeden semestr strávila také na stáži na AVU v Ateliéru Grafika II u Vladimíra Kokolii. Ve své poslední tvorbě pracuje s ženským tělem, které vykresluje v různých polohách. Skrze kresbu zkoumá a zpřítomňuje jeho krásu, něžnost a intimitu všedních momentů. Typicky si hraje s poetikou, ženskostí a minimalismem. Marie ráda tvoří s přesahem do jiných oborů. Do její tvorby se tak například propisuje i její záliba v módě a experiment s kombinováním různých materiálů. V minulosti se věnovala také umělecké tvorbě pro děti a ilustrovala několik knih.
Antonie Zichová (*1998) je studentkou malby na UMPRUM. Jeden semestr strávila také v Peru. Ve své tvorbě inklinuje k ilustrativní malbě, s barevnou živostí a neustále se přetvářejícími se tématy. Opakujícím se motivem jsou postavy různého formátu prostupující prostředím obrazu, které se potýkají s bizarními i každodenními situacemi. Nadsázka se sexuálním podtextem je právě to, s čím Antonii baví pracovat a provokovat. Autorka se kromě malby, kresby a ilustrace věnuje také módě, kde aplikuje svou výtvarnou tvorbu.
Anna Praibišová,
vystavující umělkyně
Místnost Minuta
Skautský institut Staroměstské nám.
Jak se objektifikace dotýká tvorby a každodenního života umělkyň? Může mít umění pozitivní vliv na změnu společenského narativu? Vypadalo by jejich umění jinak, kdyby žily ve společnosti, která neobjektifikuje ženy? Komentovaná prohlídka výstavy formou debaty s kurátorkou a vystavujícími umělkyněmi bude hledat odpovědi nejen na tyto otázky, ale poodhalí i historický kontext objektifikace žen v umění.
Michaela Chaloupková, členka představenstva společnosti ČEZ a ředitelka divize správa
Petra Junger, manažerka útvaru Diverzita a inkluze ve společnosti ČEZ
Beat Sexism Talks
Místnost Minuta
Skautský institut Staroměstské nám.
Beseda se zaměří na pracovní pozice samotných panelistek, ale i postavení žen ve Skupině ČEZ celkově. Jak ČEZ usiluje o zvýšení zastoupení žen na různých pozicích napříč jeho hierarchií? Jak se ČEZ staví k otázce gender pay gap a jak ji řeší? Jak pojímá udržitelnost a jaké jsou další kroky, které ČEZ podniká směrem k větší diverzitě a genderové vyváženosti? Na tato témata se s panelistkami bude bavit podcastová sestava Beat Sexism Talks: Blerta Sejdija, Veronika Šimková a Magdalena Matoušková.
Zuzana Holá, ředitelka Nadace Vodafone
Tereza Otavová, zakladatelka Veřím ti
Místnost Minuta
Skautský institut Staroměstské nám.
Studie ukazují, že jedním z dopadů objektifikace a sexuální objektifikace na ženy kromě problémů s psychickým zdravím a sexuální identitou je i zvýšení násilí (sexuálního a domácího) páchaného vůči nim díky tomu, že jsou v rámci objektifikace vnímány jako méně lidské. Právě na stránku násilí propojenou s objekifikací se tato panelová debata zaměří. Jak přistupuje k boji a prevenci proti domácímu násilí Nadace Vodafone v rámci jejích projektů? Jak pracuje s ženskými oběťmi násilí centrum ROSA? A jaké zkušenosti z praxe řešení případů z pohledu právní pomoci obětem a soudnictví má organizace Věřím ti? Moderovat debatu a pokládat tyto otázky bude Veronika Šimková, COO Beat Sexism.
Beat Sexism Talks
Nesehnutí
Místnost Minuta
Skautský institut Staroměstské nám.
Dva spolky Beat Sexism a Nesehnutí se spojí v diskuzi o objektifikaci žen v médiích. Nesehnutí až do roku 2018 deset let v kuse monitorovalo situaci sexistické reklamy v českém mediálním prostoru a pravidelně udílelo anticenu “Sexistické prasátečko” těm nejhorším. Jakto, že je v českém mediálním prostoru i nadále přítomna a tolerována sexisitická reklama? Jak tyto případy (ne)řeší Rada pro reklamu? A které značky by zasloužily anticenu za posledních 5 let?
Unikátní video série sdružuje v osvětové kampani na téma objektifikace několik osobností s různými profesními i čistě lidskými pozadími, které se k tématu vyjadřují ze svých osobních zkušeností a přináší své příběhy. Kampaň je součástí projektu umělecké výstavy Wo(bject)man/ Žena objektem, probíhající od 1. 11. do 30. 11. 2023 ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí.
© 2023 / anna fischerová